Začínali jsme na rybníku a bez bruslí

j_planovsky_hc_strojosvit_krnovK velkým postavám opavského a krnovského hokeje stále patří Jaroslav Plánovský. Bývalý vynikající útočník, který patřil do mládežníckých, reprezentačních výběrů, prošel Duklou Trenčín a měla o něj, ve své době, zájem pražská Sparta, působí už dlouhá léta jako trenér mládeže v opavském Slezanu.

Má za sebou také první sezonu jako kouč krnovských hokejistů v krajské lize. Právě pod jeho vedením se HK Krnov obrovsky zvedl. Jak vzpomíná na své začátky s bratrem Antonínem, který patřil k oporám seniorské reprezentace, na svou hráčskou kariéru i trenérské začátky, o to se podělil v rozhovoru pro Deník.

Když se řekně Plánovský, tak se každému vybaví hokej. Vy jste taková hokejová rodina.

Plánovští jako jméno, ti hokej nehráli. Můj otec pochází ze Žiliny a ten k hokeji vůbec vztah neměl. To až my s bráchou Tondou, který byl později i v reprezentaci. My jsme vyrůstali v Malých Hošticích a jak to je na vesnici, zamrzl rybník a šli jsme na led. Ale tenkrát jsme ještě ani nehráli na bruslích, ale na botách. A bratr mojí babičky, nějaký Braunsch, trénoval v Opavě žáky. On přišel a říká: Jarku, vem tady kluky z dědiny a přijdte na trénink, nemáme hráče.

Jenže tam už se „hokej na botách“ nehrál...

No, vždyť jsem mu to říkal, že ani bruslit neumím. A můj strýc Harazim, bratr naší mámy, to byla hokejová rodina, ten mi koupil brusle. To si pamatuji jak dneska, že jsem utíkal, ty brusle jsem nechtěl. Nakonec jsem si je obul, vlezl na led a hned uměl bruslit. My jsme vždycky s bráchou říkali, že nás nenaučil bruslit nikdo, nějak jsme to měli v sobě vrozené. I to postavení na bruslích. A tak jsem přišel do Opavy. Bylo mi jedenáct.

To už bylo docela pozdě začínat s hokejem, ne?

Když se podívám na dnešní dobu, tak to pozdě bylo, byli to mladší žáci. Z toho náboru nás vybrali dva. To byl rok 1969 a od té doby mám registračku. A snad hned první rok, nebo možná druhý, jsme v mladších žácích hráli o přeborníka republiky v Havířově. Měli jsme perfektní tým, hrál tam třeba Luboš Oslizlo, Ivan Horák, brácha Tonda pak přišel o dva roky později.

Tehdy se trénovalo ráno před školou, že?

No jasně, ráno vlakem z Malých Hoštic v šest na trénink, pak rychle na osm zpátky do školy. Od šesté třídy už jsem musel do školy do Velkých Hoštic. A tak jsem pendloval denně. Asi nejtěžší byl pak přechod ze starších žáků do dorostu. Tam totiž hráli kluci od patnácti do devatenácti let. V těch patnácti jsme se do dorostu dostali dva, se mnou ještě právě Luboš Oslizlo.

Čtyři roky, to je velký věkový rozdíl...

Ze začátku to bylo těžké, ale zvykli jsme si. Byli tam taky dobří hráči jako Láďa Kocián, Milan Ešík. Byl to dobrý manšaft, měli jsme i parádní trenéry, pana Vaculčíka nebo pana Hartoše. Áda Hartoš mě trénoval už v žácích. A ti kluci, co se hned nedostali do hlavního týmu dorostu, hráli za béčko dorostu. To byl krajský přebor, ale hrálo se třeba proti Vsetínu, Přerovu, Třinci. To je vidět, že Opava byla vždycky vysoko, to byla vždycky líheň mládeže.

Vy jste se v dorostu už dostal i do výběrů, že?

Hned druhý rok v dorostu jsem začal jezdit po výběrech, pak byla i reprezentační sedmnáctka, osmnáctka. Hrál jsem třeba s Jirkou Hrdinou. Tři roky jsem tak absolvoval. A když jsme třeba hráli jako výběr severomoravského kraje proti Praze, tak jsme měli v týmu Mirka Fryčera, Láďu Svozila. Brácha mi vždycky říkal, že jsem byl lepší než on, ale mě to nikam netáhlo, byl jsem opavský patriot. Nebyl jsem ani moc ambiciózní, asi to není úplně dobře. Všechno dělám s radostí a na sto procent, ale nikdy jsem neměl ambice jít někam výš.

Měl jste nějaké nabídky z velkých klubů?

V sedmnácti jsem měl jít do Sparty. Nabídky byly i z dalších klubů, brácha hrál dlouho ve Vítkovicích, taky jsem tam měl jít. Ale v osmnácti, devatenácti jsem už hrál v Opavě za muže a byl jsem s tím naprosoto spokojený. Hrál jsem dobře a pravidelně, prostředí mi sedělo, takže jsem nepomýšlel na nějakou budoucnost. Dneska je to o něčem jiném.

Opava neměla nejvyšší soutěž, ale taky jste si ji zahrál, že?

Na vojnu jsem šel do Dukly Trenčín a tam se hrála 1. liga, nejvyšší soutěž. Tam jsme byli spolu s bráchou. Bohužel jsem se po nějaké době zranil, tak jsem pendloval mezi áčkem v Trenčíně a béčkem, které bylo v Topoľčanech. Mohl jsem zůstat na Slovensku, ale chtěl jsem se vrátit do Opavy. Lojza Hadamczik mě na chvilku stáhl do Třince, tak jsem hrál i tam druhou nejvyšší soutěž. To byla derby s Opavou. Pak přišla taková rodinná tragédie, ale to nechci vytahovat. Vrátil jsem se do Opavy a v devětadvaceti kvůli dětem skončil.

Vy jste byl útočník. S kým se vám za celou kariéru hrálo nejlépe?

Hrál jsem buď centra, nebo pravé křídlo. V mužích jsme začínali v útoku s bráchou a Vaškem Elblem. Tonda byl nejprve útočník, až potom když byl ve dvacítce, tak neměl v útoku místo. Trenér Horský ho dal do obrany, zůstal tam a od té doby z něj byl výborný obránce. Ale asi nejlépší, to bylo před vojnou, když cent byl Ruda Slavík, vlevo Jirka Keller a já vpravo. Pak do Opavy přišel Franta Marek z Pardubic. My jsme byli nejlepší kamarádi. On je strýc Petra a Michala Sýkorových. Oni se, jako malincí kluci, chodili na nás dívat, když jsme hrávali v Hradci Králové. A mně se tam vždycky dařilo. Nikdy nezapomenu, když sedmiletý Petr Sýkora, dneska pan střelec, přišel po zápase a říkal: Strejdo, já bych chtěl umět ten hokej hrát jako ty (směje se).

Byl jste spíše střelec nebo nahrávač?

Góly jsem dával, ale kolikrát jsem měl větší radost z přihrávky. Byl jsem taková hračička, to mi trenéři kolikrát vyčítali, že jsem měl prázdnou bránu a ještě se to snažil dát na spoluhráče. A z toho třeba pak ani gól nebyl. Přihrával jsem rád.

V devetadvaceti jste skončil v Opavě, ale to nebyl konec vaší kariéry.

Jak jsem skončil, tak jsem začal pracovat na STS Opava, zvykl jsem si tam, ale přišel Milan Černý, ať jim jdu pomoct do Krnova. Nakonec jsem souhlasil. Oni tehdy hráli okres, hned po roce jsme z něj postoupili do kraje. Mezitím přišel Jarek Matějů, ať se vrátím do Opavy. Říkal jsem mu: Pane Matějů, vy jste výborný trenér, ale už jsem si zvykl na práci, k tomu děti, přítelkyně. Tak jsem zůstal v Krnově a byl jsem tam deset let. Za dva roky jsme postoupili do druhé národní ligy, to je to, co teď hraje Opava. Přišli výborní hráči, Jirka Plevák, Robin Mikula, takže se tam vytvořila výborná parta. Hráli jsme na otevřeném zimáku a vůbec nám to nevadilo, to byl rok 1991. Takže když jsem pak úplně končil, tak mi bylo čtyřicet. Navíc jsem začal trénovat mládež ve Slezanu.

hc_strojosvit_krnov_vitez_kpm_1990_1991

Krnov tehdy v té druhé lize patřil ke špici, že?

Hráli jsme nahoře. Ta liga byla celostátní, tak jsme jezdili třeba do Milevska, Benešova u Prahy, Žďáru nad Sázavou. Ze začátku nikdo nevěděl, odkud jsme. Krnov? Co to je Krnov? Věděli, že to je někde u hranic s Polskem. No a přijeli jsme do Havlíčkova Brodu, vyhráli tam 7:3 a oni z toho byli hotoví (směje se). Takže pak už nás znali. To bylo strašně krásné období. Už jsme hokej něchtěl hrát, ale jsem rád, že mě tehdy přemluvili, protože jsem si to užíval. Ty první roky ve 2. lize jsme byli druzí, třetí, maximálně pátí. Na Krnov nedám dopustit.

Po ukončení kariéry jste začal trénovat. Chtěl jste být vždycky trenér?

Ani ne. Musel jsem k tomu najít cestu, v podstatě za to může brácha Tonda. Tenkrát byla v Opavě extraliga a on dělal generálního manažera a on chtěl, abych si udělal trenérskou licenci a začal trénovat mládež. Už předtím jsem v Krnově trénoval žáčky, ještě když jsem hrál, ale profi to bylo až v Opavě. Začínal jsem u dětí, trénoval dorost i juniorku. Mohl jsem jít i k mužům, ale to jsem nechtěl. Když se na to podívám, tak jít od mužů trenovat děti, to je velký problém. Ale naopak jít od dorostu k mužům, to je o dost jednodušší. Protože s dětmi to jsou větší nervy, pomalá práce, ale mě se to líbí a baví mě to, jak se ty děti zlepšují. Někdo se nezlepšuje, to jsou pak kolikrát tatínci nervózní. Každý má svůj osobní strop, všichni nemůžou být hokejisti. Takže někdy jsou rodice ambicióznější, než děti, už je vidí v NHL. A zas je moc fajn, když je konec sezony, já jim poděkuju a děcka za mnou přijdou a řeknou: Pane trenére, děkujeme za to, co jste nás naučil.

Je pravda, že někteří rodiče jsou přehnaně ambiciózní. Nezdá se vám, že dnešní děti nejsou do toho sportu tak zapálené?

No my jsme byli daleko zapálenější. Pamatuji si, když jsem začínal, brácha mi vždycky záviděl, že hraju hokej a hned jak to šlo, začal taky. A to nebyl jenom hokej, cokoliv se hrálo, tak se do toho šlo na sto procent, jestli to byl fotbal nebo jiný sport. Za nás každý hokejista uměl hrát fotbal. Ještě v mužích, když jsme hrávali v létě fotbal, tak se jelo naplno, kolikrát jsme se i pobili (usmívá se). Ale dneska? Děti neumí ani kotoul. Skok plavno? To se bojím, že si něco udělají. Tohle všechno se dělalo ve škole a dítě přišlo do oddílu tělesně připravené. V tom to teď my, trenéři, máme těžší.

Vy teď působíte jako trenér mládeže v Opavě a ještě máte muže v Krnově. Co vás baví víc, trénování dětí nebo mužů?

Děti jsou strašně fajn. Já mám ještě víc kategorií a každá má svoje specifika. Nejhorší je, když přijdou na trénink po škole, to je hukot. To je neudržíte. Nejlepší tréninky jsou ráno před školou. To nejsou tak rozjetí a na tom ledě to šlape. V Krnově u chlapů je to takový klid, přijdeš, nakreslíš. I když jsme zvyklý tu hru komentovat, člověk je zastaví, opraví, ale je to taková pohoda. S dětmi máte tři tréninky za sebou, oni jsou trochu divočáci. Takže kolikrát si člověk řekně zlatý Krnov. Ale trénovat děti mě každopádně hodně baví. Já trénuji hodně lět, takže za tu dobu už člověk ví, co která kategorie potřebuje.

Opavský hokej zastihly v poslední době změny. Co byste přál opavskému hokeji?

Opava byla vždycky líheň talentů. Jezdíval tu na soustředění i nároďák. Bylo by super, kdyby se tady vrátila první liga. A taky, aby měly o hokej zájem děti, bez toho podhoubí to nejde.

{jcomments on}